Alena Wagnerová

Alena Wagnerová

motto: „Mezigenerační komunikace je živou vodou společnosti“

Alena Wagnerová, spisovatelka a orální historička

Alena Wagnerová, česko německá publicistka, spisovatelka a orální historička se narodila a vyrůstala v Brně, kde také vystudovala biologii a pedagogiku. Její kulturní orientace byla ale silnější než přírodovědecké studium, které si později také doplnila několika semestry divadelní vědy a germanistiky. V šedesátých letech začala publikovat reportáže, povídky a články k aktuálním kulturně politickým otázkám. V roce 1968 debutovala (spolu s Vladimírem Janovicem) reportážním esejem Neohlížej se, zkameníš o odbojové organizaci Předvoj. Po odchodu do Německé spolkové republiky v roce 1969 se těžištěm její práce stala témata spojená s historií a proměnami Střední Evropy, česko-německé vztahy a otázky postavení ženy v moderní společnosti.

Všechna tato témata zpracovávala v různých žánrech od povídky až po esej a odborné texty. Tak postupně vznikla řady jejích německy i česky psaných knih od prózy Dvojitá kaple, monografii o ženě za socialismu, po biografií Mileny Jesenské, Sidonie Nádherné, Johannese Nádherného a ženských členů rodiny Franze Kafky. Německy psát se naučila na třech publikacích: rozvodu, adopci a zaměstnání matek. V souvislosti s těmito tématy se začala rozvíjet i její práce orálně historická. V letech 1992-1995 se podílela na orálně historickém projektu Paměť žen, a v letech 2005-2007 vedla orálně historickou část dokumentace osudů německých antifašistů ze Sudet iniciované českou vládou.

V současné době dokončila práci na orálně historické části projektu zabývající se kolektivizací a industrializací zemědělství v mikroregionu jihočeských Zbudovských Blat. Od listopadu 1989 se Alena Wagnerová aktivně podílí na kulturním životě České republiky a jako prostředkovatelka mezi německou a českou kulturou a společností v procesu sjednocující se Evropy.

Alena Wagnerová o sobě a mezigenerační solidaritě říká:

„Narodila jsem se a vyrůstala v Brně a to v třígenerační rodině a myslím, že to pro můj život byla velmi důležitá a obohacující zkušenost, aniž jsem si toho byla vždycky vědoma. Život naší rodiny se odehrával ne ve dvou, ale ve třech časových dimenzích, minulosti, kterou nám prostředkovali prarodiče, přítomnosti v níž žili a s níž se potýkali rodiče a budoucnosti, jíž jsme představovaly my děti, a pro niž se připravovaly i tím, co jsme ve věkově diferencovaném prostředí měly možnost poznávat. Setkání s vlastním stářím tak pro mne není něčím neznámým, ale od dětství zažívaným. Že i na každém pracovišti je důležitá smíšená věková struktura a ne monokultura tvořená lidmi téže generace je pro mne samozřejmostí. V mezigenerační komunikaci je totiž stabilita i dynamika.“